Cheap Talk
Hudební buldozer Wollongong vyjel z jeskyně
Takoví normální zabijáci
Riffy z pravěku
V jazyce původních obyvatel Austrálie znamená slovo wollongong nestvůru – aboriginé tak kdysi křičeli na lodě dobyvatelů, které se blížily k jejich pobřeží. Také hudba stejnojmenného pražského tria může leckomu nestvůru připomínat, protože kritéria snesitelné tvrdosti a hlasitosti jsou individuální, závisejí na vkusu a posluchačské zkušenosti. Pro někoho může být vrcholem hlomození Janáček, pro jiného heavy metal, a i ten už dnes ve srovnání s novými extrémními styly grind nebo crust působí jako čajíček. Tvrdost Wollongong připomíná neandrtálský pudový rokenrol, jakousi učebnici pravěkých kytarových riffů, vystavěných kvůli brutálnímu zkreslení do masivní zvukové stěny. “Jakou hodnotu může mít řev a rámus?” může se oprávněně divit skeptik. V podání Wollongong je jednou velkou drtivou emocí, v níž se všechno podřizuje naléhavosti a opravdovosti. Hudební agresivita a nasazení na pódiu představují užitečný ventil vzteku pro zúčastněné muzikanty i publikum a zároveň přinášejí zážitek očistné živočišnosti. Je to expedice za původními přírodními obyvateli vlastního Já. Výsledný dojem posiluje také to, že skupina zcela postrádá jakékoli atributy extravagance, siláckosti a stylizace. Tři obyčejní muži kolem třiceti, spíše introverti, trička, džíny, žádná silná prohlášení, pravidelná zaměstnaní. A přesto má člověk po jejich koncertu pocit, že právě viděl největší punkery ve městě. Dohromady se dali v roce 1999 při společné návštěvě koncertu další výrazné pražské skupiny GNU. Kytarista a zpěvák Todd je Kanaďan, ale nijak to do světa nevytrubuje. Možná i kvůli zkušenostem z prvních koncertů, kde se pořadatelé na jeho javorové občanství snažili nalákat návštěvnost, což ho řádně namíchlo. Vzdělaný vysokoškolák je velkým znalcem a obdivovatelem české nezávislé scény. “V porovnání s Kanadou a USA je malá a bez možnosti prezentovat se v zahraničí, ale právě proto zůstává svobodná, nevyzpytatelná a nezvykle pestrá,” pochvaluje si Todd současnou adresu. Svůj hudební život Wollongong důsledně spojují se zdejší hardcorovou a punkovou komunitou, která podobně jako v cizině důsledně funguje podle pravidla Do It Yourself (Udělej si sám). Spojuje ji sympatické přesvědčení, že kultura se má dělat po práci, být založená na nadšení, ochotě investovat čas a energii bez profitu a touhy po kariéře, na hrdosti na nezávislost a uměleckou svobodu. Takhle fungují hudební vydavatelství (jako např. Malárie, Silver Rocket nebo Guerilla), takhle se vyrábějí fanziny (např. Move Your Ass, Banana) i knížky, půjčují auta i aparatura, takhle funguje organizace desítek festivalů, které se téměř nikdy nedostanou do přehledů kulturních akcí.
Láska a válka
Nová a vůbec první dlouhohrající deska Wollongong nese zlověstný název Stark Naked Creeping Macroeconomic Fascism (Úplně nahý plíživý makroekonomický fašismus) a zpívá se na ní z pochopitelných důvodů anglicky. Texty se v zhuštěných, heslovitých náznacích snaží o popis nervózního, nejednoznačného světa. Kytarová lavina zlověstně hučí a Toddův řev varuje. Politika – pořád ti slibují něco, co se nedá uskutečnit. Válka – silnější útočí na slabšího, lidem se to nelíbí, ale nevědí, co s tím, lepší by bylo mít “výhodu nevědomosti”. Z nástrojů i hrdla leze další nervózní špína, zvuk lítosti, vzteku a bezradnosti. Láska – ty, které si zaslouží obdiv, ho nikdy nedostanou. Společnost – o lidech, kteří říkají, že nikdy nebudou součástí té divné společenské hry, ale dřív nebo později se jí stanou. To, proč Wollongong tak tlačí na pilu, má zřejmé důvody: strach ze sebe, svojí slabosti a pohodlnosti, snaha vzdorovat okolí, které využije každého okamžiku, aby člověka stáhlo do stáda a zbavilo sebeúcty a aktivity. Vybuzené zesilovače, rány do bubnu, hysterický řev – jak účinněji připravit bojovníky na další bitvu?
Autor: Tomáš Weiss / Respekt
Recenze SNCMF – Freemusic (Antonin Kocabek)
První co mě při poslechu téhle desky napadá, je přirovnání k letnímu asfaltu. Takovému tomu tradičnímu, litému, částečně rozpuštěnému ve vedru, kdy už máte propocené úplně všechno, včetně erotického prádla. Je hustý, zlověstně temně lesklý, ale jakoby se tvářil úplně nevinně. Až do momentu, kdy do něj šlápnete. Jen tak vás nepustí. A i potom neopustí. A teď si k tomu přidejte situaci, kdy do něj někdo jako bonus pro vaše bosé nohy rozsekal pár set žiletek a občas nějaký ten střep z laboratorního skla… Upřímně řečeno, pak mě taky napadl jistý vtip o přijímací zkoušce do klubu drsňáků, ale to by bylo jen pro ty cyničtější jedince. Tahle nahrávka zkrátka není pro slabé povahy. Ještě než se vůbec rozjede první písnička, rozezní se z beden zvuk přebuzeného zesilovače, a hned od počátku, kdy se svým ostře řezavým zvukem kytara zaryje do vašich uší, je nejspíš i těm s pomalejším myšlením jasné, že tady prostě končí legrace.
Wollongong nejsou, jak by název podle australského města napovídal, z opačné polokoule, ale trio z městečka Jeneč, ležícího kousek na západ od Prahy. Aktuální počin z konce minulého roku je už jejich druhý, a krom debutového desetipalcového vinylu “Know Evil” mají po asi osmi letech existence na svém kontě i dva singly a účast na pár (i v zahraničí vydaných) samplerech, takže už je těžko můžeme považovat za nějaké začátečníky. A to i přesto, že se nikam necpou, takže slavní nejspíš nikdy nebudou. Což je ale to poslední, co by v souvislosti s jejich aktuálním albem bylo důležité.
Obdobné kapely často znějí naživo tvrdě a surově, ale pak si pustíte jejich nahrávku a z reprobeden vám zní sice hlasitý, ale plochý a dokola obehrávaný odvar toho, čemu se říkává rocková energie. Syrový ejakulát, který tryská z tohohle jícnu podzemního pekelného města, jaké znají všichni pařani akčních her, ovšem rozhodně není z toho druhu. Je zajímavé, kam až se dá v hudbě dojít, pokud kráčíte na opačnou stranu, než v současnosti většina domácích, více či méně populárních klubových jmen. Koho tím myslím? Skoro všechny ostatní – je zcela jedno jmenují-li se the.switch, Riviera Playboyz, Post-It nebo třeba Cocotte Minute… A co víc – zatímco jinde považují komerční neúspěch za prohru, tady se s ním předem počítá jako s nutnou daní. Což návazně protagonistům zcela uvolňuje ruce a dovoluje nedělat kompromisy. Ty byste totiž mezi osmi brutálními kusy opravdu hledali marně. Tady si na drsnost zkrátka nikdo hrát nemusí. Dovedu si představit, že touhle deskou budou někteří komerčněji úspěšnější opovrhovat, ale nedovedu si představit, že by tohle někomu mohlo připadat úsměvné, jako některé počiny zmiňovaných kolegů připadají fanouškům Wollongong.
Duch celé desky je temný, ale spíš než nihilismus působí občas jako zhmotněné zoufalství, jako nekonkrétní volání o pomoc, které někdo anonymně načmáral třeba klackem do čestvě napadaného sněhu. Riffy se repetitivně opakují, ale přesto je vše zcela nevypočitatelné, a ani na okamžik se nezklouznete do jistoty, že přesně už víte, co se bude dít v následujícím momentu. Ačkoliv je kapela pouhé trio, nepůsobí ani na moment prázdně, systematicky staví struktury skladeb, a to aniž by na nahrávce využila studiového násobení třeba kytar. Dobře je to patrné třeba na “Faith And Desertion”, kde se jednotlivé prvky vzájemně prolínají a doplňují zároveň, nikdy neznějí unisono, a přesto skladba postupně graduje a hutní. Zpěv zůstává decentně v pozadí a nastoluje tak otázku, proč se někteří jiní zvukaři snaží překonat fyzikální realitu a přesvědčit posluchače nahrávek, že vokál může být hlasitější než zpětná vazba přebuzené kytary nebo salvy bicích.
Ještě dvě věci stojí na závěr za zmínku. Tou první je velmi povedený obal, který je kombinací tmavěmodré a hnědé barvy, a jako takový docela dobře konvenuje s obsahem nahrávky, a který byl těžkým oříškem i pro nový skener, který jsem na něm otestoval. Tou druhou je pak skutečnost, že vedle cédéčka, o které se postaralo podobně jako o debut pražské vydavatelství Silver Rocket, je pro skalní příznivce těchto nosičů k dispozici i klasické vinylové album, které souběžně vydala moravská značka Malárie. A i tuto skutečnost lze dnes chápat jako jednoznačně vyjádřený názor.
